Zanedlouho proběhne poslední premiéra této divadelní sezóny a to hry Koza aneb Kdo je Sylvie. Přesně po dvaceti letech se tento kontroverzní kus moderní dramaturgie vrací na pražská divadelní prkna. Poslední nastudování, které pamatují pražané, proběhlo v Činoherním klubu s Emilií Vašáryovou a Jurajem Kukurou v roce 2004. Pulitzerovými cenami ověnčený dramatik Edward Albee nabídne provokativní tragikomedii a vynikající herecké obsazení v čele s Petrou Špalkovou a Hynkem Čermákem zajistí vskutku silný kulturní zážitek. Vraťme se však na počátek cesty s touto inscenací. S režisérem Ondřejem Zajícem jsme si povídali o tom, jak k setkání v tomto složení došlo, co je pro něj na tomto textu zásadní a co vám, našim milým divákům, nabídne.
Jaký byl hlavní impulz výběru Albeeho hry?
Těžko říct, který byl ten hlavní. Určitě jich bylo víc. S Hynkem Čermákem jsme se domluvili, že budu hledat takový text, který nás opravdu „dostane“. Po letech jsem si znovu přečetl „Kozu“ – hru o krizi středního věku – a jen jsem si znovu potvrdil, že Albee zřejmě byl ten nejlepší moderní dramatik, který chodil po této zemi. Dal jsem hru přečíst Hynkovi, pak mi volal zpět, a říkal mi, že se dlouho tak dobře nepobavil. Víte, když se herec při čtení hry směje nahlas, je jasné, že máte vyhráno.
Bylo pro vás jasnou volbou obsazení Čermák – Špalková?
Nejprve je třeba říct, že role Martina a Stevie jsou nádherné. Každý herec má v sobě jakési čidlo, které mu při čtení hry a jeho role, nějak samovolně napovídá, s čím nebo přesněji s kým, má tu čest. Když jsme poslali hru Petře, dozvěděl jsem se, že je nadšená, a že o tom o všem musíme mluvit, mluvit, mluvit, prostě celý projekt od A do Z probrat. Pak jsme si zavolali a Petra mi pouze řekla, že je to tak jasné, že vlastně není o čem… To je pro všechny ideální start. A proč jsme se rozhodli pro Petru? Na začátku si vysníváte ideální obsazení, pak obvoláváte herečky, herce, většinou to neklapne, ale nakonec nějaké obsazení dohromady dáte. Petra ale byla ta ideální a naštěstí hned souhlasila. Díky bohu.
Co je dle Vás zásadní myšlenkou této hry? A proč ji inscenujete zrovna v této době?
Tahle hra je nebezpečná v tom, že má velice silnou hlavní situaci. To je samozřejmě její největší přednost, ale trochu se bojím, že většina diváckého zážitku se bude redukovat pouze na pohlcení touto situací. A to by byla škoda. Silná, skandální a provokující situace není cílem, ale pouze východiskem k hlubokému a mnohovrstevnatému sdělení. Hra je mimo jiné o rozpadu integrity. Jak to myslím? Budujeme si pracně krůček po krůčku svoje životy, co životy? Možná celé civilizace, kultury… A jsme na to tak hrdí. Přitom když jsme byli u mámy v bříšku nebo o trochu později, nám jako malým dětem – něž se začalo tvořit naše vědomí – tohle všechno bylo ukradené. Stejně tak jako na konci života, když přijde smrt, která všechno sfoukne jak plamínek svíčky. To co jsme za svého života dosáhli, stvořili, s čím jsme se ztotožnili, se totálně relativizuje. Přesto – za běžného života – jakoukoli sebedrobnější ztrátu naší identity vnímáme takřka jako smrt a také se jí tak zuřivě bráníme. Když potom nějaká ta patálie skutečně vstoupí do našeho života, většinou nezemřeme, rychle se oklepeme a – což je překvapení – posíleni kráčíme dál. Někdy se ty největší životní katastrofy v průběhu času proměňují v ty největší katarze. A o tom také může být Albeeho hra. Do života „ideální rodiny“ vstoupí opravdová katastrofa. Stane se něco, co postavy totálně vykoření. Je to tragédie? Co je to?
Přípravy a vznik inscenací bývá zdlouhavý proces. Jakou fázi Vy osobně máte při realizaci nejraději?
Vlastně nevím, jak to nazvat a není to také v pravém slova smyslu fáze. Jsou to spíše takové momenty. V procesu zkoušení většinu času investuje energii, abyste se svým inscenačním týmem úspěšně dorazili do cíle. Je to práce, práce, práce, hledání, tápání, často hodně frustrace, pochybností atd. A pak vzácně, občas a naprosto nečekaně, přicházejí momenty kdy se „NĚCO STANE“. Přeskočí jiskra, zasvítí slunce, jakoby někde začala hrát krásná hudba, něco vás pohladí, osvítí, a vy jste tak trochu bez dechu svědky něčeho… Prostě herci hrají. Opravdu jim to jde. Věci do sebe zapadnou a celé to na chvilku začíná dávat smysl. Vlastně se to nedá uchopit do slov. Je to TO! No a pak to zase zmizí a pak třeba ještě párkrát.
V inscenačním týmu je výtvarník Michal Syrový nebo dramaturg Jiří Trnka, se kterými jste z dřívějších spoluprací v MDP sehraný tým. Byla to pro Vás sázka na jistotu nebo návrat k jistotě pracovat v tomto složení?
Všiml jsem si, že ve svém životě opisuji jistý kruh. S Hynkem Čermákem jsme před třiceti lety na DAMU uzavřeli jisté divadelní pokrevní bratrství. Stejně tak jako s dalšími spolužáky Martinem Myšičkou, Lenkou Vlasákovou nebo Kristýnou Frejovou. Ze scénografů to byl na DAMU i skvělý člověk Adam Pitra. Pak, jak to tak chodí, se naše cesty rozdělily a často o sobě ani nic nevíme. Až do teď. Nemůže to být náhoda. Po letech třeba právě s Hynkem znova navazujeme na to, co nás kdysi spojovalo. Stejný comeback mám s Luckou Vondráčkovou, Táňou kdysi Vilhelmovou dnes Dykovou. A do téhle skupiny patří i Jirka Trnka. Začínali jsme spolu kdysi v Divadle Rokoko a nějaká gravitace nás přitáhla zpět k sobě. Nevím co to je. Nedokážu to vysvětlit. A s Michalem Syrovým už připravujeme inscenace alespoň deset let. Je skvělý scénograf a člověk. Skvěle se mi s ním spolupracuje.
Na co se mohou diváci při návštěvě této inscenace těšit?
To kdybych věděl. Mě osobně by těšilo, kdyby diváci přistoupili na to, že s námi můžou hrát domluvenou hru. Základní situace téhle hry totiž není skutečná. Je autorem záměrně uměle vytvořená. O tabu se tady jen mluví. Skutečně se neděje. Je to jen divadlo. Přesto – pustit si základní situaci na tělo pro někoho nemusí být úplně jednoduché, ale pokud se nebude brát příliš vážně a přistoupí na hru, doufám, že si spolu s námi užije pořádnou jízdu.
V DBZ jste zkoušel poprvé. Jak se Vám u nás líbilo?
Cítím tu dva významné momenty. DBZ je sice z podstatné části soukromé divadlo, ale oproti jiným se snaží tolik nepodléhat diváckému diktátu. Nebojí se riskovat ve výběru titulů. V jiných divadlech jsme s „Kozou“ neuspěli nebo jsme to radši ani nezkoušeli. Druhá věc, která mě hodně baví, že jsem byl tímto divadlem osloven v době jeho proměny, kdy se divadlo nově konstituuje. Potýká se sice s některými „dětskými nemocemi“, ale vše je tady otevřené, možné… Necítím tu takovou tu klasickou rigiditu.
Foto: Zbyněk Hozák
