Opravdu jste nikdy předtím nerežíroval?
Už v Činoherním studiu v Ústí nad Labem jsme dělali takzvané Činoherní kavárny, to byla představení jednoho večera. V Divadle Komedie jsem zas pracoval na projektu Miusee, kam jsem přizval Ivana Achera a Honzu Matáska. Tehdy jsme s dramaturgyní Luckou Ferenzovu napsali takové básnické obrazy a udělali z nich hudebně vizuální inscenaci, kterou jsem režíroval. Ale co se týká čistě činoherního textu, tak tohle je skutečně můj debut.
Jak to, že jste se rozhodl zabrousit do režisérských vod?
Může za to vlastně Karel Heřmánek ml. V Divadle Bez zábradlí jsem hrál v Mnoho povyku pro nic a on mě tehdy oslovil právě s touhle hrou. Tu jsem sice neznal, ale znal jsem autora díky jiné jeho hře. Navíc ten příběh mě bavil. Není to jen obyčejná komedie, má v sobě i určitou nostalgii a zároveň se většina postav dotkne nějakých nelichotivých poloh svého já a uvědomí si to – tedy až na tu mojí postavu. Karel mi tu hru nabízel několikrát, ale vždycky to něco překazilo. V jednu chvíli jsem napůl z legrace navrhl, že si to zrežíruju, zahraju a obsadím sám. Bylo jasné, že mě s tím nápadem pošle do háje. Jenže jemu se to zalíbilo.
Takže jste věděl už na začátku, že budete hrát hlavní roli?
Ano. S každou Karlovou nabídkou jsem tu hru znova poctivě přečetl a postupně jsem dospěl k názoru, že to je dobrý text, že se asi nedá úplně zkazit. Že to zvládnu, i když mám jenom dva obrazy, ve kterých jako herec nejsem, a tak mohu sedět v hledišti jako režisér.
Jaké to tedy je, být režisérem?
Ze začátku to bylo skvělé. Jistě, ta hra potřebovala nějaké úpravy a režijní zásahy, ale těmi projde téměř každá hra. Text jsem navíc konzultoval s dramaturgyní Adélou Vondrákovou a změn jsem nakonec udělal docela hodně. Ale ta počáteční režijní práce, která probíhá u stolu, byla příjemná. Tam jsem měl pocit, že mám jasnou představu. Navíc jsem obsadil herce, od kterých jsem předpokládal, že nebudou potřebovat otrocky aranžovat a z jejichž herectví jsem mohl vycházet. Samozřejmě jsme se těsně před premiérou dostali do takové té fáze, kdy už vám komedie nepřipadá vtipná a nikdo se nesměje. Tehdy jsem znejistěl a dostal se do absolutní paniky. Zavolal jsem proto dramaturgyni Johaně Součkové, která nám posloužila jako to potřebné třetí oko a velmi nám pomohla.
A jaké to je režírovat sám sebe?
Je to příšerné. Není nic strašnějšího, než když člověk zkouší, je na jevišti pořád, řeší jak hraje a má samozřejmě pocit, že mu to nejde. Do toho zapomíná text a má na sebe vztek, protože by měl jít příkladem a zkoušet na 120%, což ale nejde protože právě k hraní ještě režíruje. Zároveň je jako režisér naštvaný, že ostatní také neumějí dokonale text a také nezkoušejí na 120%, jenže to se těžko vyčítá, když je na tom člověk stejně. A do toho všeho se musí soustředit i na ostatní a zapamatovat si připomínky, aby je mohl na konci zkoušky dát hercům… Je to prostě hrozné.
A jaké to je režírovat svého syna, který s Karlem Heřmánkem ml. alternuje postavu Gillese?
Jakmile jsme začali zkoušet v prostoru, musel jsem ostře přepínat mezi hraním a režírováním. Běžně jsem přerušoval scény někde uprostřed a dával připomínky ostatním. Ze začátku mi Prokop zatvrzele odpovídal a proč a já ho chápal. Mě by to asi taky štvalo, kdyby mi do práce rýpal táta. Celkem rychle jsme ale dokázali vyměnit ten tátovsko-synovský slovník za řežisérsko-herecký. Myslím, že nás to zkoušení nakonec oba dost bavilo.
No a když už jsme u toho – kostýmy k inscenaci vytvořila vaše žena Andrea Králová, se kterou spolupracujete pravidelně. Jak v tomhle případě fungovalo napojení režiséra a jeho tvůrčího týmu?
Nerad bych, aby to vyznělo jako náš rodinný podnik. Sáhl jsem prostě po jistotě kvality. A tou je moje žena, protože je skvělá kostýmní výtvarnice. Jsem často svědkem toho, jak pracuje na jiných projektech, vypráví mi o kostýmních zkouškách, opakuje komentáře režisérů a říká mi, co jim odpověděla. A najednou jsem se v těch historkách našel. Vznikalo docela vtipné pnutí, ale Andrea je skvělá výtvarnice a já jí naprosto věřil. Výtvarná složka inscenace je totiž nesmírně důležitá. Myslím, že se celkově dost povedla, a to také díky scénografce Světlaně Milotové, která šla cestou výtvarné zkratky a evokace namísto realismu a iluze. To je docela odvážné, protože od komedie toho typu se taková práce s divadelním prostorem moc neočekává.
Nelákalo vás udělat si k inscenaci rovnou i hudbu?
Ten nápad tu byl… Ale to už by bylo na jednoho člověka opravdu příliš. Navíc Honza Matásek je vynikající skladatel a já si přál mít kolem sebe tým skvělých lidí, kteří odvedou bezvadnou práci. Honzovi jsem naposílal písně, které jsem měl pocit, že by se do daných scén hodily – přitom já třeba nesnáším, když mě někdo nutí pracovat tímhle způsobem. Ale Honza to vzal a přišel s hudbou, která je jeho vlastní metaforou toho, co v něm ty skladby vzbuzovaly. Ta hudba je krásná.
Po týdnech zkoušení je tahle práce u konce. Jaká to byla zkušenost?
Neskutečně mě to bavilo a naplňovalo. Miluju to intenzivní tvůrčí období, které nekončí zkouškou. Člověk na inscenaci pracuje vlastně pořád. Stále na ni myslí, vymýšlí a navíc jako herec ještě žije ten život. Několikrát jsem měl tvůrčí propady, ale jako režisér si je nemůžete dovolit. Musíte být pozitivní, vést ostatní, motivovat. Byla to neskutečná jízda.
Takže až to příště přijde: budete režírovat?
Jo.
