Text Jana Antonína Pitínského má dlouholetou tradici už z dob Husy na Provázku. Jak to celé vlastně vzniklo?
Premiéra byla v pohnuté době v prosinci 1989, revoluční události nám zasáhly přímo doprostřed zkoušek. Přitom zkoušet jsme začali v září, zakázali nám to celé v říjnu – že to napsal Pitínský. Že je to o Panně Marii. Že je to o Bohu. Ale pak přišel listopad. Bylo rozhodnuto rozpustit lidové milice a byla zrušena pohotovost armády. Pitínský se záhy stal klíčovým mužem moderního českého divadla. A my v té své Procházkově síni Domu umění začali jako úplně první v ČSSR tvrdit: „Psáno jest v svaté Bibli, psáno jest v svatém Písmu – tím líp!“ Brno se tetelilo rozkoší. Vydrželo mu to pak spoustu let.
Proč je pro Vás důležité vracet se k tomuto dílu?
Myslím, že o Vánocích je důležité dělat obřady. Umýt se ze svých vin. Někde nabrat naději. Uvidět ty, co je milujete. Obdarovat je. Dát se někým nějak obdarovat. Dotýkat se. Jít do divadla. Spatřit tam příběh o tom, jak „…v Betlémě v chlévě Panna syna porodila. V Betlémě, v chlívě – a teď už ji líp je. Každý, kdo můžeš –zpívej. Kdo nemůžeš, alespoň se dívej. Svýho srdce už se neboj – svý hříchy si už neopakuj. Kdo můžeš – zpívej.“ Čili i já mám takové obřady. Abych se nebál, s nějakými svými milovanými lidmi zas a znovu secvičím zde tento příběh. Scházíme se celý listopad všude možně po nocích, scházíme se všude možně nad rány. Secvičujeme to a secvičujeme – zkoušky v Národním začínají v deset a zkoušky na Provázku začínají o půl desáté, v devět nula v Minoru – my na to nehledíme: secvičujeme a secvičujeme někdy i od čtyř od rána. Eva Vrbková dost často od půl třetí. Posiluje nám to srdce. Dává nám to obrovskou naději.
Nyní se Váš Betlém poprvé představí publiku v Divadle Bez zábradlí. Mohou se diváci těšit na nové nastudování?
Původně jsem se domníval, že z té verze, co se úplně naposled hrála v Divadle Bolka Polívky, nás tu v Bez zábradlí bude víc. Ale Divadlo Bolka Polívky má teď úplně jiné starosti. Myslím, že je to trošku až hanba, jak se o něj Brno nepostaralo. A tedy: nejvíc tváří bude zde v onom Betlému 2023 z řad mých operních inscenací v pražském Národním divadle. A ještě Divadlo Bez zábradlí se blýsklo. Anička Pavlicová. Celý kus Hadivadla. Ti poslali úplně novou hudbu.
Betlém je představení pro všechny generace, pro celou rodinu. Proč by si jej diváci neměli nechat ujít?
Protože je krásné. Od Pitínského přenádherně napsané. My se pak na Provázku nějak nepohodli, já pobýval osm let v Hradci Králové. Hned první Vánoce jsme tam s Tomicovou secvičili Betlém. Po večerech, po nocích. Dopoledne býval Shakespeare a Noci Antilop, po nocích zde toto Převeliké klanění. Když jsem se pak do onoho Divadla Husa na provázku Brno zase vrátil – pobyl tam pak dalších třináct let – uvedli jsme Betlém v New Yorku. Jiří Bartoška nám tam vezl pyrotechnické efekty a byl u toho zadržen na hranici, že je to moc třaskavé. A on jim vysvětlil, že je to v prospěch mýtu Očištění a oni ho zas pustili. V onom New Yorku Betlém poprvé uviděl i Václav Havel a Dáša Havlová. Tom Stoppard o něm řekl, že je to čistá nádhera. No a pak už to fičelo a fičelo. Hráli jsme to rok co rok desetkrát, jedenáckrát za advent. Brňané si návštěvu onoho představení zařadili do svých každoročních vánočních rituálů a přicházeli se k nám dotknout naděje.
Myslíte si, že se tuto hezkou adventní tradici podaří přenést i do pražského Bez zábradlí?
Moc bych si to přál. To divadlo je mi moc sympatické, ta budova se mi zdá být úplně mýtická. Otmar Krejča, největší frajer moderního českého divadla, jej miloval. Všechny ty kapacity. Ty proporce. Tu voňavost vzduchu. Tu blízkost i dalekost. Tu vlahost. Tu laskavost. Tu schopnost uzřít v onom domě anděly. Myslím, že mladí pánové Heřmánkové o tom hodně ví. Jsou mi moc sympatičtí s tím svým permanentním usilováním o zázrak. A Karel je skvělý herec. Zobrazí skrze svůj herecký výkon v Betlému úplně celý svět. Čili: „…každej, kdo můžeš, zpívej!“
